...Preambule k dekretu o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů o tom praví: „ O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci na Československu. Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali a nebo asistovali i zpronevěřivší se občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili při tom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojít zaslouženého trestu bez průtahů, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene“.

...Vedle našich vlastních důvodů vnitřních, vedle důvodů mravních a státoobčanských, naše stíhání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů bylo vlastně též splněním závazku mezinárodního, vyplývajícího pro nás jednak z londýnské deklarace Spojených národů ze dne 13. ledna 1942, jednak z moskevské deklarace ze dne 1. listopadu 1943 a konečně z dohody londýnské ze dne 8. srpna 1945.

...V době platnosti retribučních dekretů došlo veřejným žalobcům u všech 24 mimořádných lidových soudů celkem 132.549 trestních oznámení a spisů, z čehož vyřídili 130.114 případů, takže státní zastupitelství postoupila po skončení účinnosti retribučních dekretů toliko 2345 nevyřízených případů.

Je to do značné míry příjemné překvapení, že veřejná žaloba nemohla vyřídit do konce své účinnosti jen tak poměrně nepatrný počet případů, a znamená to, že daleko největší část všech retribučních případů byla vyřízena mimořádným soudnictvím, jež k tomu bylo povoláno. Z počtu vyřízených případů veřejní žalobci zažalovali 38.316 případů před mimořádnými lidovými soudy a 4592 případů postoupili k dalšímu stíhání řádným soudům. Ve 40.534 případech bylo pro nedostatek usvědčujících důkazů upuštěno od dalšího stíhání pro zločiny podle retribučního dekretu.. Tyto případy však byly z valné většiny předmětem trestního stíhání před okresními národními výbory podle tzv. malého retribučního zákona (č. 138/1945).

Vím, že se bude někde pokazovat na poměrně značný počet oněch případů, jež byly veřejnou žalobou odloženy. Značný díl odložených věcí jsou však ony případy, v nichž také někteří jedinci charakterově narušení dlouhou okupací využili revoluční dobu k tomu, aby lichými, skreslenými, nebo přímo úmyslně nepravdivými udáními si vyřídili staré účty se svými odpůrci. Tato skutečnost je obecně známá a byla i v tisku po zásluze odsouzena.

Ve 14.879 případech bylo upuštěno od dalšího stíhání ve smyslu § 34 c) tr.z., a to v souhlase s příslušnými okresními národními výbory, aby umožněn byl nezbytný odsun Němců a repatriace jiných státních příslušníků (Poznámka ČNL: Poděkovali Němci někdy za to, že tisíce jejich soukmenovců bylo místo zaslouženého vězení odsunuto? Nic o tom nevíme.)

Podle vynesených rozsudků bylo 713 osob odsouzeno k trestu smrti, z toho bylo 475 Němců a 234 Čechů, a 741 osob bylo odsouzeno k doživotnímu těžkému žaláři, z čehož bylo 443 Němců, 293 Čechů. K dočasnému trestu na svobodě bylo odsouzeno celkem 19.888 osob, kterým byl uložen trest na svobodě v trvání celkem 206.334 let, tedy každému z těchto odsouzených byl průměrně uložen trest v trvání přes 10 let. Téměř ve všech případech, v nichž došlo k uložení trestu na svobodě, bylo odsouzeným uloženo, že celý trest nebo značnou část trestu odpykají ve zvláštních nucených pracovních oddílech.

Jelikož veškeré zlo, které postihlo republiku a národ a jež si vynutilo též mimořádné soudnictví, bylo v prvé řadě zaviněno zločinným útokem Německa a zločinnou zradou Němců tzv. československých, bylo předním a nejhlavnějším úkolem retribuce přísně a spravedlivě postihnout především všechny neslýchané zločiny, jichž se Němci na nás dopustili. Přehlížím–li nyní činnost mimořádných lidových soudů za celou dobu jejich působnosti, mohu prohlásit, že tento úkol byl splněn svědomitě a celkem v plném rozsahu. Všichni hlavní viníci z řad okupantů, kteří byli v naší moci nebo kteří nám byli spojenci vydáni, došli po vyšetření jejich činnosti přísného a spravedlivého trestu.

Poukazuji zde na odsouzení K.H. Franka, Kurta Daluega, prof. Pfitznera, Schwabeho, Judexa, Czerného a mnoho dalších osobností nacistického režimu. Vůdce sudetských Němců Konrád Henlein sám ušel stíhání tím, že spáchal sebevraždu. Řada poslanců Henleinových byla postavena před soud a potrestána. Většina všech bývalých poslanců SdP nemohla být námi stíhána, neboť mnozí z nich uprchli a někteří dokonce byli i odsunuti. Jiní za války padli nebo zemřeli.

Tragédie Lidic byla potrestána rozsudkem nad Wiesmannem a jeho společníky. Byly potrestány zločiny proti lidskosti, kterých se dopustil Jöckel v terezínské mučírně na našich uvězněných a týraných vězních, byly potrestány zločiny, kterých se dopustil Rahm a jeho druhové v terezínském ghettu, došel svého zaslouženého trestu nacistický šéf pankrácké věznice Soppa, bylo potrestáno povraždění našich četníků v Habersbirku u Chebu a mohl bych uvést mnoho a mnoho dalších případů ze všech krajů naší země, které však neměly tak obecný význam jako shora jmenované.

Při tom musím s povděkem zde také zdůraznit, že spravedlivé potrestání zejména mnoha těžkých nacistických zločinců bylo nám umožněno jedině tím, že z obsazeného Německa, kam mnozí ze strachu před spravedlivou odplatou uprchli, byli tito na podkladě Atlantické charty a Moskevské dohody všemi našimi spojenci jako váleční zločinci našim úřadům a soudům ochotně vydáni. Používám této příležitosti, abych jménem československé vlády i jménem svým poděkoval všem spojeneckým vládám za tuto ochotnou právní pomoc při stíhání válečných viníků proti Československé republice.

Z vedoucích okupantských osobností jedině bývalí říšští protektoři Konstantin von Neurath a Wilhelm Frick nám nebyli vydáni, neboť byli postaveni před vojenský norimberský mezinárodní tribunál. A jím také odsouzeni. Neurath byl sice od 18. března 1939 do 27. září 1941 říšským protektorem v Čechách a na Moravě, byl však dříve za éry Hitlerovy také říšským ministrem, prezidentem tajné kabinetní rady a členem obrany říše. Z těchto důvodů byl zažalován v Norimberku,kde byl ovšem odsouzen za zločiny spáchané v Československu. Rovněž tak tomu bylo i u bývalého říšského protektora Fricka, u něhož norimberský rozsudek výslovně konstatuje, že nese odpovědnost také za útisk vykonávaný v Čechách a na Moravě, jako je terorizování obyvatelstva, otrocké práce a deportace Židů do koncentračních táborů za účelem jejich vyhubení, za dobu od 20. srpna 1943, kdy převzal úřad říšského protektora.

K tomu bych chtěl ještě dále poznamenat, že v době okupace působilo v Čechách a na Moravě dle seznamu vyhotoveného ministerstvem vnitra na 5861 příslušníků Gestapa. Většina z nich ovšem včas uprchla a žije a skrývá se našimi hranicemi. Všichni ostatní, kteří byli odevzdáni lidovým soudům, byli podrobeni přísnému soudu a podle zjištěné viny potrestáni. Bylo to zejména patrno v posledních týdnech činnosti lidových soudů, kde bylo souzeno mnoho příslušníků Gestapa.

Podobně tomu bylo i s aktivními členy SS. Členství v SS samo o sobě bylo již v retribučním dekretu označeno za zločin. Norimberský výrok Mezinárodního vojenského soudního tribunálu – jak je známo – označil také organizaci SS právě tak jako Gestapo za zločinecké organizace. Náš retribuční dekret postrádal sice podrobné zákonné ustanovení o Gestapu, ale vzhledem k tomu, že většina příslušníků Gestapa byla rekrutována z řad příslušníků SS, nebyla tato mezera pociťována nijak zvlášť citelně. Kromě toho u většiny gestapáků byla individuálně zjištěna jejich zločinná činnost přímo vůči našim vězněným vyšetřovaným příslušníkům.

Rovněž tak byla lidovými soudy postižena činnost dozorců a dozorkyň různých koncentračních a pracovních táborů, věznic, trestnic a káznic, pokud bylo zjištěno, že se dopustil týrání a zvěrstev na našem území, nebo že se těchto zločinů dopustili třeba za hranicemi na našich státních příslušnících. Tak došli také zaslouženého trestu mnozí zvrhlí Němci, kteří týrali a vraždili zajatce z řad našich spojenců.

Mám za to, že i z hlediska historického a státoprávního splnily zúčastněné soudy svoji povinnost, neboť při zevrubném projednávání zažalovaných deliktů bylo nashromážděno mnoho cenného materiálu, který teprve budoucnost plně zhodnotí. Tak procesy proti K. H. Frankovi, Kurtu Daluegovi a sudetoněmeckým poslancům daly možnost znovu přehlédnout zločinnou činnost příslušníků naší bývalé německé menšiny vůči československému státu, a to již od počátku zahájení činnosti Henleinovy strany.

...Nejreprezentativnější osobnosti tzv. protektorátu byl přece nesporně tzv. státní prezident tohoto protektorátu dr. Emil Hácha, ale ten zemřel dříve, než mohlo být vůbec na jeho potrestání pomýšleno. Vedle osoby státního prezidenta, byl pak nesporně ústavně i politicky nejodpovědnějším činitelem za tragické události z 15. března 1939 zahraniční ministr vlády Beranovy, dr. František Chvalovský. Ani ten nemohl být postaven před Národní soud, protože zahynul na sklonku války při spojeneckém náletu na Berlín. A konečně nejaktivističtějším a shodně míněním celého národa nejvíce odsuzovaným ministrem protektorátní vlády byl Emanuel Moravec. Ani tento nestanul před naším Národním soudem, protože sám spáchal sebevraždu v okamžiku, kdy se hroutila nacistická moc. Proto zejména při srovnávání našich rozsudků proti protektorátním činitelům s rozsudky v jiných státech se nesmí přehlížet, že československá národní a válečná justice nemohla být provedena proti třem bezesporu prvním a nejvýraznějším představitelům defaitismu, proněmeckého politického aktivismu, zrady i kolaboracionismu...

Z protektorátních ministrů byl odsouzen k nejpřísnějšímu trestu Adolf Hrubý, který byl potrestán doživotním těžkým žalářem, pak dr. Jaroslav Krejčí k těžkému žaláři na 25 let, dr. Jindřich Kamenický k těžkému žaláři na 5 let, Richard Bienert na 3 roky. Dr. Josef Kalfus a Josef ježek byli sice odsouzeni, avšak bylo u nich upuštěno od potrestání. Dr. Jiří Havelka, dr. Jan Kapras a Dominik Čipera byli osvobozeni.

V protektorátu vykonávali ještě krátkou dobu po 15. březnu, a to do 27. dubna 1939, ministerskou funkci, i když ji nelze považovat za funkci protektorátních ministrů, Rudolf Beran, Jan Syrový a dr. Otakar Fischer. Beran a Syrový byli odsouzeni, každý z nich k těžkému žaláři na 20 let. Dr. Otakar Fischer byl osvobozen.

Z představitelů Národního souručenství byli obžalováni Josef Nebeský, Jan Fousek a dr. Tomáš Krejčí; tito poslední dva zároveň i jako přední činovníci Českého svazu pro spolupráci s Němci. Josef Nebeský byl osvobozen. Jan Fousek a dr. Tomáš Krejčí uznáni vinnými podle retribučního dekretu, bylo však u nich upuštěno od potrestání.

Z členů ústředního vedení Vlajky byli obžalováni: Josef Rys – Rozsévač, Josef Burda, Jindřich Thun–Hohenstein, ing. Jindřich Streibl, dr. Václav Cyphelly, Otakar Polívka a Jaroslav Čermák. Z nich byli odsouzeni k trestu smrti Josef Rys–Rozsévač, Josef Burda, Otakar Polívka a Jaroslav Čermák. Jindřich Thun–Hohenstein byl potrestán těžkým žalářem na doživotí, dr. Václav Cyphelly těžkým žalářem na 20 let, ing. Jindřich Streibl na 8 let.

Z význačných činovníků Kuratoria pro výchovu mládeže byli žalováni: dr. František Teuner, Karel Mihalíček, Eduard Chalupa, dr. Josef Viktorin. Karel Žalud, Jiří Málek, Jan Svoboda, Václav Krigar a Jaroslav Krigar. Z těch byli odsouzeni k trestu smrti: dr. František Teuner, Karel Mihalíček, Eduard Chalupa a Jan Svoboda. K doživotnímu těžkému žaláři byl odsouzen dr. Josef Viktorin. Karel Žalud byl potrestán těžkým žalářem na 25 let, Jiří Málek na 10 let, Jaroslav Krigar na 6 let, Václav Krigar na 4 roky...

Z činovníků České ligy proti bolševismu byl žalován dr. Josef Drachovský, Antonín Liška a Karel Röhlich. Antonín Liška byl potrestán těžkým žalářem na 10 roků, dr. Josef Drachovský na 8 měsíců, Karel Röhlich na 7 měsíců.

Z čs. důstojníků byli žalováni: Oto Bláha, Robert Rychtrmoc, František Bartoš, Václav Kuneš, Gustav Mohapl, Jan Obručník, Libor Vítěz, Vladimír Klecanda a Ladislav Emminger. První tři Ota Bláha, Robert Rychtrmoc a František Bartoš byli odsouzeni k trestu smrti. Václav Kuneš a Jan Obručník k doživotnímu těžkému žaláři, Gustav Mohapl na 25 let, Libor Vítěz k těžkému žaláři na 4 roky. Vladimír Klecanda a a Jaromír Emminger byli osvobozeni. A sem ovšem též patří i odsouzení Jana Syrového.

Z ostatních politicky a hospodářsky význačných osobností, jež byly postaveny před Národní soud, uvádím Jana Malypetra, dr. Josefa Černého, Františka Machníka, dr. Karla Domina, ing. Ferdinanda Klineru, J.A Baťu, ing. Adolfa Vamberského, dr. Kruliše Randu, dr. Huberta Masařka a konečně čs. vyslance dr. Ferdinanda Veverku.

J.A.Baťa byl odsouzen k těžkému žaláři na 15 let, ing. A. Vamberský k těžkému žaláři na 3 roky, dr. Ferdinand Veverka byl uznán vinným pro provinění podle § 4 dekretu č. 17 1945 Sb., tj. před Národním soudem jako soudem čestným. Ostatní obžalovaní byli osvobozeni.

Před Národní soud bylo postaveno celkem 21 novinářů. Z nich byli odsouzeni k trestu smrti Rudolf Novák, Antoním Jar. Kožíšek, Alois Kříž, Vladimír Krychtálek, dr. Jaroslav Křemen, Karel Werner, dr. Emanuel Vojtauer. K doživotnímu těžkému žaláři byli odsouzeni dr. Václav Crha a Jiří Stříbrný; Gustav Dörfl byl potrestán těžkým žalářem na 20 roků, Čeněk Ježek a Emil Šourek každý na 15 let, Karel Chalupa na 12 let, Vladimír Ryba na 10 let, František Josef Prokop na 4 roky, Jaroslav Pelíšek a ing. Jan Vrba na 3 roky, Leopold Zeman na 2 a půl roku, Jan Scheinost na 22 měsíců, Jan Hloužek a Rudolf Halík každý na 18 měsíců.

Úhrnem podala národní prokuratura 36 žalob před Národním soudem, a to jako před soudem trestním proti 80 osobám a 3 žaloby před Národním soudem jako před soudem čestným proti třem osobám. Byly tedy obžalovány celkem 83 osoby, vesměs muži. Z toho počtu odsoudil Národní soud jako soud trestní 64 osoby pro trestné činy proti retribučnímu dekretu, jednu osobu pro provinění podle § 4 dekretu. Patnáct osob bylo osvobozeno. Obžaloby před Národním soudem jako před soudem čestným skončily vesměs osvobozujícími rozsudky.

V nepřítomnosti bylo odsouzeno 5 osob, a to J.A. Baťa, Otakar Polívka, dr. Emanuel Vajtauer, Karel Mihalíček a dr. František Tuner, ale v jeho případě stalo se tak v okamžiku, kdy již byl dopaden a americkými okupačními úřady povoleno Československu jeho vydání.

Úhrnná výměna ostatních trestů na svobodě dosahuje doby 334 a půl roku těžkého žaláře. Čtyři obžalovaní byli uznáni vinnými podle retribučního dekretu, avšak Národní soud u nich upustil ve smyslu § 16, odst. 2, od potrestání.